Veselý Milan – KAT

Tuto zajímavou planetu poprvé spatřil z porodnice v Plzni. Bylo to v září roku 1966.

Poeta, šermíř, ochotník. Žije v Ostrově se svou báječnou ženou a svým synem.

Už od dětství jsem byl prý neuvěřitelně upovídaný a svou první básničku jsem složil v pěti letech.

Humor mám rád, seznámil jsem se s ním díky svému otci, který v knihovničce měl obrovskou sbírku anekdot, které tehdy vycházely. A od té doby jsem dobrý humor vyhledával a sám se pokoušel anekdoty vyprávět. Poslouchal jsem Šimka s Grossmanem, potom jsem objevil Svěráka a Smoljaka a jejich Cimrman mi učaroval. Čím jsem byl starší, tím více jsem objevoval krásy rodného jazyka, a chtěl jsem umět si s ním hrát, stejně jako to umí Zdeněk Svěrák nebo Karel Plíhal. V pubertě jsem se začal seznamovat s kytarou, složil pár písniček. Kytara je úžasný balící prostředek, přidáte k tomu pár procítěných veršů a jste středem pozornosti. Potom přišla vojna, kde jsem se seznámil s Cheapem – Danem. Zjistili jsme, že jsme oba stejná krevní skupina a naše přátelství trvá dodnes. Po vojně jsem skončil v Karlových Varech.

Opět nastaly časy vandrování s kamarády a za nimi, kde večer u ohně, jsem je bavil svými vtipy a básněmi. Ta pozornost se mi začala moc líbit, je to jako droga. Stojíte někde před lidni, oni na vás koukají a vy je můžete bavit. Jak na jejich tvářích vykouzlíte první úsměv a oni vám zatleskají, jste ztracení… Chcete zas a zas… Tam někde začalo divadlo. Pomalinku. Ponejprv jako člen skupiny historického šermu, potom pár vlastních minipohádek. A psaní básniček do šuplíku. Najednou přišla nabídka, zda bych nehrál jako výpomoc v pouličním divadle. Když principál zjistil, že skládám básničky, požádal mne, zda bych pro něj neupravil básničku, kterou měl někde recitovat. Tak vznikla spolupráce s tímto divadlem, kdy jsem pro něj napsal několik příběhů ve verších. Můj příběh o sv. Martinovi se několik let četl před Thermálem v Karlových Varech. Když se mi podařilo jej slyšet naživo, bylo to něco neskutečného. Divné mrazení v zádech, ale to příjemné… Dokonce několik lidí přišlo za mnou do práce pro ten příběh a chtěli i podpis =) Moje prapodivně zašmodrchaná niť žití se několikrát divně zamotala, ale nakonec mne dovedla až do Ostrova, kde nyní žiji se svou úžasnou partnerkou – Aneer. A pak už to dostalo rychlý spád. Divadlo, básničky a písničky do něj, občas pomoc při vymýšlení vtipů pro Aneer, nyní i pro Cheapa a samozřejmě Tapír, nějaké básně i pro něj. Občas nějaký vtip spáchám v Xaře i sám. Neumím moc malovat (spíše se toho bojím, mám takový ten výchovný zážitek ze školy, kdy na mně učitelka pořád řvala, že jsem děsnej mazal). Ale kreslení na notebooku v tomto programu mi umožňuje hodně a často mazat své nepodařenosti.

Tapír – srandy plný papír…

„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich